Právní systém (právní soustava) tvoří souhrn všech právních norem, které jsou
v daném časovém období na území daného státu platné. Právní normy se sdružují
do širokých celků, podle toho jakým způsobem upravují vztahy a co je předmětem
právní úpravy. Nejobecnější členění právního systému je členění na právo soukromé a právo veřejné. Toto členění nabývá zcela zásadního významu od roku
2014, ve kterém nové občanské právo (Nový občanský zákoník) obsahuje základní úpravu všech právních odvětví soukromého práva.
Právní normy dělíme na několik odvětví dle obsahu: ústavní, rodinné, trestní, pracovní, občanské, obchodní, správní, finanční právo. Prameny práva jsou formy, podoby, v nichž daný předpis vstupuje do právního řádu. Právní teorie rozlišuje již z dob římského práva dvě skupiny práva:
Soukromé – jehož prvotní snahou je ochrana zájmu jednotlivce, upravuje
společenské vztahy na základě rovnosti účastníků, patří sem právo občanské,
rodinné, obchodní
Veřejné – zahrnuje předpisy vydané v zájmu celé společnosti, státu upravuje
vztahy, v nichž stát vystupuje jako nadřazený účastník, nositel moci (orgány
státu)vůči podřízeným osobám např. ústavní, trestní, správní, finanční
Neexistuje přesná hranice mezi právem veřejným a soukromým- můžeme jsem
zařadit např. pracovní právo.
Ústavní právo je pilířem práva. Je součástí práva veřejného. Upravuje především:
hodnoty a principy, které určují povahu státní moci (republika, demokratičnost, právní stát apod.),
strukturu státních orgánů a jejich funkce (postavení parlamentu, vlády, soudů, prezidenta atd.),
územní uspořádání, postavení obcí,
řešení národnostních otázek, postavení menšin, postavení občana (postavení občana, otázky státního občanství, základní práva a svobody, povinnosti občanů),
principy zahraniční politiky, postavení v mezinárodním společenství.
Vytváření a aplikace právních předpisů přitom může být dále v rámci jednoho státu
vnitřně členěna. Zejména je tomu tak tehdy, pokud je stát zřízen jako federativní.
Také Československo bylo federaci, a to mezi léty 1969-1992. V této době mělo Československo vlastní orgány, Slovensko mělo svoje orgány, a společné orgány federální jim byly nadřízeny. Existovalo tak české Národní shromáždění, slovenské Národní shromáždění a dále Federální shromáždění. Federální shromáždění přijímalo předpisy týkající se základních otázek fungování státu, zatímco jednotlivé národní orgány si upravovaly vlastní záležitosti.
Tak tomu bývalo dříve, například na území dnešní České republiky v době existence Rakouska – Uherska (vznik dualismu: 1867). Nejprve existovalo habsburské soustátí – rakouské, kde byli Uhři (Maďaři) jedním z národů podobně jako Češi. Na rozdíl od Čechů si nicméně Uhři vydobyli vznik dualismu. To znamená monarchie se začala nazývat Rakousko – Uhersko: bylo patrné, že Uhry si chtějí vlastní záležitosti upravovat sami. Proto na úrovni federální byly řešeny některé otázky spojené s obrannou politikou, záležitosti vojenské a obdobně významné, ale další běžné záležitosti přijímaly zvlášť rakouský a zvlášť uherský zákonodárný sbor.
Obdobné rozdělení tedy fungovalo i v době československé federace (název) ČSFR platil sice až od roku 1989, tzn. v názvu byl uveden přívlastek „federativní“ až od pádu totality, to ale z hlediska státoprávního neznamená, že před rokem 1989 neexistovala federace – není totiž podstatné, zda to je v názvu – název před rokem 1989 byl veden zájmy ideologickými).
Charakter českého státu shrnuje článek první Ústavy ČR, když uvádí, že Česká
republika je demokratickým, svrchovaným, jednotným, právním státem. Přitom přívlastek demokratický znamená, že veřejná moc je vykonávaná skrze zástupce, jež jsou voleni ve svobodných parlamentních volbách. Skutečnost, že se jedná o stát svrchovaný, znamená, že českým orgánům nemůže mezinárodní orgán brát suverenitu. Jednotným státem je Česká republika proto, že není rozdělena dle federativního uspořádání. A konečně stát právní značí, že státní orgány se musí řídit zákonem. Musí vládnout právo, nikoli konkrétní orgány nebo funkcionáři a jejich zájmy (faktem ale je, že v historii se i diktátorské režimy snažily vyvolat dojem vlády práva, ve skutečnosti, ale bylo právo a také soudy silně zneužívány pro naplnění politických zájmů). V historii, ale v některých fázích platilo, že panovník nebyl omezen vůbec nikým (občas bohem, občas ale dochází ke ztotožnění panovníka s bohem) a ničím.
Součástí právního řádu, případně jednotlivých právních odvětví jsou také právní principy = určitá pravidla. Právní principy byly utvářeny již klasickými římskými právníky – od této doby prošly dlouhým historicko-společenským vývojem. V dnešní době jejich existence spjata zejména se soudobým právním státem, ať již jsou nebo nejsou výslovně vyjádřená v platných právních normách.
Říká se, že právní principy prozařují celým právním řádem, že jsou jeho východiskem a kritériem, vůdčí idejí. Někdy bývají výslovně vyjádřeny v právním předpisu, jindy jsou nepsané, ovšem bez ohledu na to platí vždy – ze své vlastní podstaty. Bývají řazeny mezi prameny práva, ovšem konkrétní pravidlo chování neobsahují, bývají vysoce abstraktní – také se jim říká „normy bez konkrétní výpovědi“. To ony ukazují směr, kterým se pak ubírá či neubírá konkrétní právní úprava. Konkrétní normu každý snadno vyčte z předpisu, ovšem bez alespoň intuitivní znalosti principů, na kterých onen předpis stojí, povrchní pozorovatel jen stěží odliší správný výklad normy od chybného. Při tom všem však nikdy nezapomínejme, že právní principy nejsou hodnotami samy o sobě, nejsou samoúčelem, nejsou to dogmata ani vyšší cíle, ke kterým by se právní úprava upínala – i ty nejvyšší právní principy jsou pořád jen a jen nástroje, které mají sloužit k dosažení jediného, k dosažení spravedlnosti.
Nejdůležitějším účelem právních principů je jejich role v legislativním procesu a dále v procesu interpretace či aplikace práva (právní principy rozšiřují argumentační prostor, vyplňují „mezery“ v zákoně nebo obsahově naplňují neurčité právní pojmy). Vysoký stupeň obecnosti právních principů často vede k velmi subjektivní úvaze daného orgánu (např. soudce) – při interpretaci právního předpisu je někdy soud povinen odchýlit se od jednoznačného textu a zaměřit se na účel a smysl zákona s ohledem na relevantní právní principy a to zejména v případech, kdy by text zákona zjevně vedl k absurdním a zřejmě iracionálním situacím ⇒ Ústavní soud ČR prohlásil, že soud není výslovně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, ale smí a dokonce musí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů smysl či účel zákona, systematická souvislost nebo některý z principů. Je však nutné se v těchto případech vyvarovat libovůle a rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci – účel a smysl zákona nelze přitom hledat jen ve slovech a větách právního předpisu, neboť v právním předpisu jsou a musí být vždy obsaženy i principy uznávané demokratickými právními státy.
Při interpretaci či aplikaci práva je tedy nutné brát v potaz možnost uplatnění právních principů, ovšem současně s ohledem na stupeň obecnosti. Je tedy žádoucí rozlišovat principy vztahující se k celému rozsahu určitého právního řádu a principy, které jsou platné pouze pro určité odvětví práva nebo právního institutu. Existují tedy např. principy působící v rámci civilního práva procesního a také principy, vztahující se k trestnímu řízení, přičemž v jednom a témže případě si mohou při aplikaci navzájem odporovat, ale vzhledem k jejich rozlišení na principy spadající pod určité odvětví práva, je nelze označit jako principy, které kolidují.
Současným trendem je rozvoj právních principů zejména na mezinárodní úrovni ⇒ v rámci Komise pro evropské smluvní právo, která je tvořena skupinou nezávislých právníků i akademiků, vznikly principy evropského smluvního práva (European principles of contract law).
Jsou právní principy považované za zdroj práva vůbec, jiné jsou typické pro právo veřejné či soukromé a další mají význam dokonce jen pro speciální právní odvětví.
Mezi obecní principy můžeme zařadit:
ignoratia iuris non excusat – neznalost zákona neomlouvá
lex posterior derogat priori – zákon pozdější ruší zákon dřívější
in dubio pro reo – v pochybnostech ve prospěch obžalovaného
lex retro non agit – zákon nepůsobí zpětně
lex specialis derogat generali – speciální úprava ruší právní úpravu obecnou
lex superior derogat inferiori – zákon vyšší právní síly ruší zákon nižší právní síly
nemo ultra posse obligatur – nemožnému není nikdo zavázán
nullum crimen, nulla poena sine lege – není zločinu, není trestu bez zákona
pacta sunt servanda – smlouvy se musí dodržovat
neminem leadere – neškodit jinému
A další principy jako princip spravedlnosti, princip nikomu neškodit, rovnost před zákonem (plyne přímo z principu spravedlnosti, právo platí pro všechny subjekty stejně, znamená vyloučení privilegií a vyloučení přihlížení k příslušnosti ke stavu – šlechtic, poddaný či společenské třídě), zásada demokratismu, zásada humanismu, zásada vyrovnanosti zájmů jednotlivce a celku, zásada právní jistoty, princip právního státu, zásada zákonnosti (právní stát je základní předpoklad dobrého fungování práva, stát, který nerespektuje své vlastní zákony není kompetentní spravedlivě požadovat jejich plnění po svých občanech, právní stát je podmínkou naplnění ideje spravedlnosti).
Právní systém (právní soustava) tvoří souhrn všech právních norem, které jsou
v daném časovém období na území daného státu platné. Právní normy se sdružují
do širokých celků, podle toho jakým způsobem upravují vztahy a co je předmětem
právní úpravy. Nejobecnější členění právního systému je členění na právo soukromé a právo veřejné. Toto členění nabývá zcela zásadního významu od roku
2014, ve kterém nové občanské právo (Nový občanský zákoník) obsahuje základní úpravu všech právních odvětví soukromého práva.
Právní normy dělíme na několik odvětví dle obsahu: ústavní, rodinné, trestní, pracovní, občanské, obchodní, správní, finanční právo. Prameny práva jsou formy, podoby, v nichž daný předpis vstupuje do právního řádu. Právní teorie rozlišuje již z dob římského práva dvě skupiny práva:
Soukromé – jehož prvotní snahou je ochrana zájmu jednotlivce, upravuje
společenské vztahy na základě rovnosti účastníků, patří sem právo občanské,
rodinné, obchodní
Veřejné – zahrnuje předpisy vydané v zájmu celé společnosti, státu upravuje
vztahy, v nichž stát vystupuje jako nadřazený účastník, nositel moci (orgány
státu)vůči podřízeným osobám např. ústavní, trestní, správní, finanční
Neexistuje přesná hranice mezi právem veřejným a soukromým- můžeme jsem
zařadit např. pracovní právo.
Ústavní právo je pilířem práva. Je součástí práva veřejného. Upravuje především:
Vytváření a aplikace právních předpisů přitom může být dále v rámci jednoho státu
vnitřně členěna. Zejména je tomu tak tehdy, pokud je stát zřízen jako federativní.
Také Československo bylo federaci, a to mezi léty 1969-1992. V této době mělo Československo vlastní orgány, Slovensko mělo svoje orgány, a společné orgány federální jim byly nadřízeny. Existovalo tak české Národní shromáždění, slovenské Národní shromáždění a dále Federální shromáždění. Federální shromáždění přijímalo předpisy týkající se základních otázek fungování státu, zatímco jednotlivé národní orgány si upravovaly vlastní záležitosti.
Tak tomu bývalo dříve, například na území dnešní České republiky v době existence Rakouska – Uherska (vznik dualismu: 1867). Nejprve existovalo habsburské soustátí – rakouské, kde byli Uhři (Maďaři) jedním z národů podobně jako Češi. Na rozdíl od Čechů si nicméně Uhři vydobyli vznik dualismu. To znamená monarchie se začala nazývat Rakousko – Uhersko: bylo patrné, že Uhry si chtějí vlastní záležitosti upravovat sami. Proto na úrovni federální byly řešeny některé otázky spojené s obrannou politikou, záležitosti vojenské a obdobně významné, ale další běžné záležitosti přijímaly zvlášť rakouský a zvlášť uherský zákonodárný sbor.
Obdobné rozdělení tedy fungovalo i v době československé federace (název) ČSFR platil sice až od roku 1989, tzn. v názvu byl uveden přívlastek „federativní“ až od pádu totality, to ale z hlediska státoprávního neznamená, že před rokem 1989 neexistovala federace – není totiž podstatné, zda to je v názvu – název před rokem 1989 byl veden zájmy ideologickými).
Charakter českého státu shrnuje článek první Ústavy ČR, když uvádí, že Česká
republika je demokratickým, svrchovaným, jednotným, právním státem. Přitom přívlastek demokratický znamená, že veřejná moc je vykonávaná skrze zástupce, jež jsou voleni ve svobodných parlamentních volbách. Skutečnost, že se jedná o stát svrchovaný, znamená, že českým orgánům nemůže mezinárodní orgán brát suverenitu. Jednotným státem je Česká republika proto, že není rozdělena dle federativního uspořádání. A konečně stát právní značí, že státní orgány se musí řídit zákonem. Musí vládnout právo, nikoli konkrétní orgány nebo funkcionáři a jejich zájmy (faktem ale je, že v historii se i diktátorské režimy snažily vyvolat dojem vlády práva, ve skutečnosti, ale bylo právo a také soudy silně zneužívány pro naplnění politických zájmů). V historii, ale v některých fázích platilo, že panovník nebyl omezen vůbec nikým (občas bohem, občas ale dochází ke ztotožnění panovníka s bohem) a ničím.
Součástí právního řádu, případně jednotlivých právních odvětví jsou také právní principy = určitá pravidla. Právní principy byly utvářeny již klasickými římskými právníky – od této doby prošly dlouhým historicko-společenským vývojem. V dnešní době jejich existence spjata zejména se soudobým právním státem, ať již jsou nebo nejsou výslovně vyjádřená v platných právních normách.
Říká se, že právní principy prozařují celým právním řádem, že jsou jeho východiskem a kritériem, vůdčí idejí. Někdy bývají výslovně vyjádřeny v právním předpisu, jindy jsou nepsané, ovšem bez ohledu na to platí vždy – ze své vlastní podstaty. Bývají řazeny mezi prameny práva, ovšem konkrétní pravidlo chování neobsahují, bývají vysoce abstraktní – také se jim říká „normy bez konkrétní výpovědi“. To ony ukazují směr, kterým se pak ubírá či neubírá konkrétní právní úprava. Konkrétní normu každý snadno vyčte z předpisu, ovšem bez alespoň intuitivní znalosti principů, na kterých onen předpis stojí, povrchní pozorovatel jen stěží odliší správný výklad normy od chybného. Při tom všem však nikdy nezapomínejme, že právní principy nejsou hodnotami samy o sobě, nejsou samoúčelem, nejsou to dogmata ani vyšší cíle, ke kterým by se právní úprava upínala – i ty nejvyšší právní principy jsou pořád jen a jen nástroje, které mají sloužit k dosažení jediného, k dosažení spravedlnosti.
Nejdůležitějším účelem právních principů je jejich role v legislativním procesu a dále v procesu interpretace či aplikace práva (právní principy rozšiřují argumentační prostor, vyplňují „mezery“ v zákoně nebo obsahově naplňují neurčité právní pojmy). Vysoký stupeň obecnosti právních principů často vede k velmi subjektivní úvaze daného orgánu (např. soudce) – při interpretaci právního předpisu je někdy soud povinen odchýlit se od jednoznačného textu a zaměřit se na účel a smysl zákona s ohledem na relevantní právní principy a to zejména v případech, kdy by text zákona zjevně vedl k absurdním a zřejmě iracionálním situacím ⇒ Ústavní soud ČR prohlásil, že soud není výslovně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, ale smí a dokonce musí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů smysl či účel zákona, systematická souvislost nebo některý z principů. Je však nutné se v těchto případech vyvarovat libovůle a rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci – účel a smysl zákona nelze přitom hledat jen ve slovech a větách právního předpisu, neboť v právním předpisu jsou a musí být vždy obsaženy i principy uznávané demokratickými právními státy.
Při interpretaci či aplikaci práva je tedy nutné brát v potaz možnost uplatnění právních principů, ovšem současně s ohledem na stupeň obecnosti. Je tedy žádoucí rozlišovat principy vztahující se k celému rozsahu určitého právního řádu a principy, které jsou platné pouze pro určité odvětví práva nebo právního institutu. Existují tedy např. principy působící v rámci civilního práva procesního a také principy, vztahující se k trestnímu řízení, přičemž v jednom a témže případě si mohou při aplikaci navzájem odporovat, ale vzhledem k jejich rozlišení na principy spadající pod určité odvětví práva, je nelze označit jako principy, které kolidují.
Současným trendem je rozvoj právních principů zejména na mezinárodní úrovni ⇒ v rámci Komise pro evropské smluvní právo, která je tvořena skupinou nezávislých právníků i akademiků, vznikly principy evropského smluvního práva (European principles of contract law).
Jsou právní principy považované za zdroj práva vůbec, jiné jsou typické pro právo veřejné či soukromé a další mají význam dokonce jen pro speciální právní odvětví.
Mezi obecní principy můžeme zařadit:
A další principy jako princip spravedlnosti, princip nikomu neškodit, rovnost před zákonem (plyne přímo z principu spravedlnosti, právo platí pro všechny subjekty stejně, znamená vyloučení privilegií a vyloučení přihlížení k příslušnosti ke stavu – šlechtic, poddaný či společenské třídě), zásada demokratismu, zásada humanismu, zásada vyrovnanosti zájmů jednotlivce a celku, zásada právní jistoty, princip právního státu, zásada zákonnosti (právní stát je základní předpoklad dobrého fungování práva, stát, který nerespektuje své vlastní zákony není kompetentní spravedlivě požadovat jejich plnění po svých občanech, právní stát je podmínkou naplnění ideje spravedlnosti).
-
Add a note